Básník a dítě

    Básničky mnoho školáků nemá rádo. Musejí se je učit a nedá se to okecat. Autor veršů si své vlastní dětství idealizuje a touží se tam vrátit. Už zapomněl, jak hrozně moc tehdy toužil být konečně dospělý. Nemuset chodit tak brzo spát a „všechno vidět v televizi“. Nemuset tak brzo domů, když v noci se „toho tolik děje venku“. Jednou se dočká, po čem bude toužit pak?

   Mezitím přijde puberta a on napíše verše pro spolužačku. U většiny to tím končí. Dospělý touží být bohatý. To se už podaří jen nemnohým, a ani u nich se to nestane psaním básní. Když zbohatne povoláním, které jej naplňuje, může toužit třeba po rodině. Někteří jich postupně založí i několik. Obecně však bohatý člověk častěji zatouží po moci. Je to totiž způsob, jak vyniknout ve společnosti těch, co jsou stejně bohatí.

   Rozlišujeme dvě možná pokračování. Lze toužit po slávě (už nestačí uznání spolužačky) nebo po moci neviditelné, které někdy říkáme podsvětí. Na rozdíl od starořecké říše mrtvých není toto podsvětí od nás živých odděleno řekou s jednosměrným provozem přívozu. Mocný člověk může zatoužit, aby v sobě nalezl nějaké talenty, a tím i prostory pro vynikání. Zároveň však touží podruhé vstoupit do řeky vzpomínek.    

Co je pornofilm?

Jan Saudek v jednom televizním pořadu, který moderoval, položil svému hostu otázku, zda je porno hraný film nebo dokument. Podotýkám, že nešlo o Peříčko, tedy pořad věnovaný přímo sexu. Tím hostem byl filmař, ale tento oříšek tehdy nerozlouskli.

   Skutečnost je taková, že v prodejnách i půjčovnách VHS a DVD mají oddělení, kam nesmí nikdo mladší osmnácti let. Jsou tam tituly z dovozu i tuzemské výroby. Ty druhé nepotřebují dabing, obejdou se bez něj i některé z ciziny. Ono to totiž i bez dialogu lze. Jsou tam filmy „vysokorozpočtové“ s dekoracemi a profi nasvícením i garážová „homevidea“. Ty první jsou hrané filmy se vším všudy, zatímco ty druhé jsou čistá reportáž. Záznam události, často neumělá kamera. Dokument by musel dát divákovi informace: kdy, kde a kdo byl natočen. Proč je jasné, pro peníze. Scénář mohl existovat a nemusel. Comedie dell arte také bývala čistá improvizace a pornokresby se dochovaly už z antiky.

   Žánr filmového porna tu však byl už nejméně padesát let před videem, černobílými 16 mm filmy a barevnými zvukovými Super 8 filmy. Typické jsou dlouhé záběry a „střih v kameře“. Odkud se berou režiséři, když FAMU tento žánr neučí, to bych rád věděl. Casting pro porno má limit. Dětské role chybějí ze zákona, nelze pod osmnáct let. Naopak horní hranice v zákoně není, ovšem chce to příběh. Ježibaby se tak uplatní zvlášť v podžánru S/M (sado/maso). Kameramanem pornofilmu bývá často ten, „kdo má zrovna na place volno“. Zato režisér musí dodržovat víc konvencí než malíř pravoslavných ikon!

   Termín „hraný dokument“ bývá předmětem sporu, ale je zavedený. Zatímco „hraná reportáž“ se nepoužívá, ačkoli pro nízkorozpočtové porno by to bylo nejpřesnější označení. Zvířátka mohou být součástí dekorace, děti ani to ne. Není důvod, proč by koitus lidí nemohl probíhat v ZOO. Páření zvěře ovšem může být součástí přístupné veselohry. Pro tyto náměty lze použít jakýkoli formát filmu, od 8 mm až po 70 mm. Uživí se jimi však jen kina menší.

Ilustrace Viki Shock

Na závěr si položme otázku, je-li porno o skutečném životě? Musíme uznat,

že pro panice a panny moc instruktážní není. Zahrne je přehršlí informací, které běžně nebudou potřebovat, ale přitom přeskočí fázi "jak začít". Je tedy určeno spíše pro dospělé dvojice, které "už zapomněly", jak se také dá trávit čas.

   

Jak také může vypadat natáčení porna viz povídku na spřáteleném blogu Vikiho Shocka

http://vikishock.blogspot.cz/2010/12/vlacek-kadacek.html

ČTE SE TO ERKYL, TY HERCULE JEDNA!

   Jazyk je zdrojem všech nedorozumění, pravil satirik. Je to však horší. I špatně pochopené gesto mohlo kdysi vyvolat války. Je to totiž symbol. Stejně jako znaky písma Japonců, Číňanů nebo starého Egypta. Ty poslední obsahují občas i figurální motiv, což je zavádějící. Lidská postava nemusí znamenat člověka. Zmíněná písma znají kaligrafii, ale nikoli gramatiku. Tu má až písmo hláskové. S hláskami vyslovovanými však může souviset jen velmi volně.

  

   Aby to nebylo tak jednoduché, vyslovuje se týž znak různě v různých jazycích. Dejte přečíst nějakému Němci: "UV" a on zcela zřetelně řekne "jůfau". Hlavně, že ne Jů a Hele. Má ovšem ve své mateřštině pár znaků, se kterými bychom dopadli podobně (tvrdé a měkké "s"). Ať se tedy tu škodlivou složku slunečního záření zkouší nazvat po svém. Hlavně už víme, že jsme si hláskami nepomohli. Básničky lze psát i v písmu obrázkovém. Klínopisné tabulky Sumerů prý obsahovaly účetnictví, což gramatiku nevyžaduje, ale také zákoník Chamurapiho. Teprve v polovině druhého milénia našeho letopočtu vznikly noty. Konečně znakový systém jednotný pro hudebníky celého světa.

    

   ERKYL je křestní jméno, jeho příjmení se prý čte POARO, což takto napsané též nikdy nespatříme. Angličtina píše řadu znaků, které nikdy nečtou. Rozlišuje to zvuky, které znamenají více významů. Školáci někdy remcají, že musejí rozlišovat y a i. Pravopis však je tu pro nás. Jsou jazyky, které svou melodií výslovnosti dávají slovu i více významů. Naše slova, která se skládají pouze ze souhlásek (skrz, prs, vrh, krk) jsou pro ně nevyslovitelná. Ostatně slabiky, kterými čteme asijské znaky jsou jen přibližnou výslovností. Smajlík v internetu je ukázkou vývoje po spirále.

Co bylo dříve?

    Toto bývala velmi oblíbená otázka středověkých teologů. Bylo dříve vejce nebo slepice? Pokud slepice, z čeho se vylíhla? Pokud bylo první vejce, kde se vzalo? V jejich statickém vesmíru není tato otázka řešitelná. Odpověď přinesla až Darwinova teorie vývoje druhů. Vývojového předchůdce kura domácího zná jen pár odborníků. Otázka je však populární dodnes. Za minulého režimu koloval vtip, odpovídal na ni takto: Dřív bylo všechno! Vejce, slepice, máslo… a dalo se pokračovat dlouho. Nedostatkového zboží bylo víc. My se však můžeme ptát i na jiné věci.

   Třeba byl dřív občan nebo stát? Vývoj státu lze probírat v dějepise nebo v občanské výchově (pokud tento předmět ze škol nevymizel). Nejvíce se pojem občan vyskytuje v projevech republikánů za francouzské revoluce. Ludvík XIV. Totiž razil teorii: STÁT JSEM JÁ! Obyvatelstvo dělil na šlechtu a „poddané“. Termín občan však vznikl dříve. V antickém Řecku městské státy dělily své obyvatelstvo na občany a otroky. Občan měl právo volit, ale povinnost stát bránit zbraní. Otroctví bylo legální. Dnes není, ale existuje. Státy dnes spojujeme do větších celků. O to víc bychom si měli uvědomovat, na co je máme. Tedy co bychom jejich zrušením mohli ztratit.

   

   Termín anarchie je původu řeckého, z čehož je zřejmé, že o smyslu státu byly pochybnosti od jeho počátku. Starší formy společnosti lze dodnes najít v Africe. Kmeny tam mají funkci politických stran. Stačí se tam podívat a je zřejmé, že přebírání těchto zkušeností naše problémy nevyřeší. Také pojem demokracie je z téže doby. Asi by se divili, čemu tak říkáme dneska. Tehdy to znamenalo, že všichni obyvatelé hlasovali o důležitých věcech. Proto měl jeden tehdejší filosof názor, že stát by neměl mít víc než deset tisíc občanů. Prý proto, že víc se jich nevejde na jedno náměstí. Je jasné, že žil opravdu dávno.

  

Cesty lidí

    Nelze nedojít, je-li cílem sama cesta. Nemám na mysli procházku po parku jen tak pro zdraví. Spíš mluvím o problému, jak spatřit zrcadlo v jeho vlastním odrazu. To je dost nesnadné i fyzicky, není-li zaprášené, ale myslím to metafyzicky.

  

 Jsou cesty ptáků - na jih a zpět. Jsou cesty ryb - do moře a pracně zpět. A jsou cesty lidí - rekreační, za prací, poznávací, za svobodou i naopak, povinné poutě náboženské. Jsou turisté a jsou tuláci, a také vandráci.

   V lese bývají cestičky vyšlapané zvěří. Vedou k místu, kde se lze napít. I lidé mají své výčepy, jen v nich nebývá voda. Je tam však i potrava, nemusíme lovit jinde. Cesty domů byly už popsány v románech, útěky z domu také. Je to o rozdílu mezi cestou za cílem a bez něho. Cesty bez cíle bývají považovány za tzv. „svobodný pohyb“. Z jistého hlediska to však vůbec pohyb není! Mechanický pohyb tělesa je změna jeho souřadnic v čase.

   Bezdomovec své souřadnice nemá. Má pouze kvantový stav tuláka. Ten si udržuje náhodným pohybem, který však není cestou. 

Baleťák a poručice aneb Sorry Mr. Andersen

   Opereta CÍNOVÝ VOJÁČEK má hezké melodie. Texty by se musely upravit. Tedy nelze vystačit s archivem. Kdo to nazpívá? Andersenova tanečnice byla papírová a shořela dobrovolně. To lze jen v pohádkách pro dospělé. Naše poručice se zdá cínová, je však z téhož kovu jako terminátor. Může nám tedy vydržet do dalšího dílu. Děti budou spokojené. 

   Baleťák také není papírový, je nám nějak povědomý. Aby ne, je to plastový KEN! BÁRBÍNA se s ním rozvedla. Šušká se, že je prý na holky. To on také, poručice má šanci. Vypadá to na TOY STORY LX, protože III. díl je dávno za námi. Samozřejmě je to ve 3D4K a možná interaktivní. Svět konečně dozrál na kinoautomat. Kyberprostor pojme více linií děje než kabina filmových pásů. Možná se tomu bude říkat 4D, když ani dvě představení nebudou stejná.

   Tak je příběh recyklovatelný, vytvářený publikem. Po kávě bez kofeinu přichází biograf bez dramaturga. A třeba nastupuje umělá inteligence. Sál plný digitálních diváků. Roboti už samozřejmě platí kartou jako lidé. Peníze jsou už jen virtuální, protože jen toho, co neexistuje, je pro všechny dost. Nemůže se to vyčerpat.

Werther se zastřelil

   Proč? Technicky vzato neměl možností moc. Skočit pod vlak bylo možné až o sto let později. Vhodného hada neměl po ruce, jako Kleopatra se nechat uštknout tedy nemohl. Podříznout své žíly jako římský filosof, který se znelíbil svému císaři? Utopit se jako nějaká služka? Oběsit se jako zločinec? Kulka je smrt šlechtice! Měšťanský synek doma tatínkovu pistoli měl. To se na konci osmnáctého století slušelo. A navíc on chudáček trpěl! Zopakujme si čím. 

   Jeho nejlepší přítel se oženil. Werther se do jeho paní zamiloval. Psal jí dopisy. Marně. Oba manželé přijímali chlapce vlídně ve své domácnosti. Nasadit parohy svému příteli se ale Werteherovi nepodařilo. Óda na věrnost však patří do renesance, a v tomto románu jsme na prahu romantismu! Mladý Werther je literární postava, je obrazem nastupující buržoazie. Zjevně jí nijak nelichotí. Přesto se v něm našla. Obdivovatelů přístupu „co chci, to dostanu“ bylo dost a sebevražda se stala módou v reálném světě.

   Budoucí dvorní rada J. W. Goethe vrhl na papír své vnitřní běsy a s čistou duší se zapojil do tajné zednářské lóže, jak bylo jeho společenské třídě zvykem. Následné (jak jinak) tajné myšlenky zakódoval do Fausta.

   O 220 let později je romantická literatura už historií. Po první světové válce se zdá, že lidstvo už nic horšího nemůže potkat. Na troskách starého světa chce avantgarda moderny budovat svět nový, lepší (jak jinak). V manifestu píší: „Každý bude umělcem! A realita jeho dílem!“ To, co přišlo, bylo opravdu surreálné.